Viimeinen päiväkirjan merkintä (15)
Deníčky jsou nuda. Snad to spraví trocha poezie...
válení sudů po sopečných kráterech
malém dětském hřišti
mládí vyskočilo z oken
vy tváře s železem v ruce
máte medvěda v pasti
máte obličej ze sádry
máte pravdu
jako každý podzim listopad i ráno
vyběhl ven a zalezl pod most
staré křeslo na vrchu za městem
toulavý pes opustil nádraží
já shledán s jeho během
světlo tvé tváře
dveře v pátém patře
cesta rozdělena na dva proudy
osamělý horolezec pod svahem
nic nového pod sluncem
jen oblaka běžící jak toulavý pes
jako každý podzim listopad i večer
kdo další plave k kapkách rosy
rozpálená žehlička na krajkové sukni
obrysy dvou očí blížících se k sobě
jen kupa zlomených stébel
nakonec spadnou ptačí hnízda
nakonec i cesta zaroste travou
tam kde my leželi
vpíjeli jsme se do země
zbyly z nás kamenné květiny
bez listů
bez bázně a hany
chvíle ty tam jsou křiku bolesti
my jako tisíc mořských pěn
my jako potopené vraky na dně moře
my jako mléčný zub na dně vany
my jako oni jako nikdo
jako jeden druh čísel
jako doznívající píseň
poslední zápalka
první život
vše ochablo splynulo zkamenělo
jak křivé ostří na letokruhu pařezu
jak příchod roku a s ním pěvců
tunel na svobodu vedl přes továrnu na zpěvy
a křesal mokré jiskry
a hlodal svědomí přepychu
klesal jak duše prázdná po soutoku pocitů
jen běhy z vysokých budov
květiny zality solí
zítřky zality deštěm
píle zality potem
překvapení zalita úsměvem
otřesnou rychlostí brní naše kosti
poletující chmýří zakrývá spálené motýly
víly opustily tajemný palouk
oblékly se a šly do města
otřesená slova znějí dnes jak vánek
nechtěl jsem být sběratelem ptačího peří
bylo v nich temné pozadí
a skřípot zubů
a potlesk plechů
obloha po dešti
lodi připravte se
na plavbu v norkových kožiších
povstaň splň svou povinnost
ke dnu zítra klesne růže
odešli už nezahazují bílé čepice
vpravo v bok
kolesa oblouků na fóru
muž s tógou a fotografem
kožená taška se zářícím úsměvem
zněly tóny mezerami v zubech
jim modraly základy jednopatrové budovy
vůně dřeva pilin naleštěných bot
dupou po nás jako po příboji
tam moudro s marností se setkalo
tam za zdmi korkového města
tam za lukami trav a semen
tam na dně studny klíčí nový den
běda přesoleným
v živém moři
dav ztéká bránu
déšť ztéká ze svahu
větrník zavál nad úvozem
svítí slunce nad slet herců
svítí slunce nad zpit svědomí
zapadá klíč zapadá klíč do zámku
potlesk plechů zní dál
krajinou pylu
muž chodil ulicí s batohem plným kamenní
holubice se napíchla na špičku kostelní věže
květináče se seschlými rostlinami padaly do okapů
očekávání příchodu modrošedého stínu
kolona uvízla ve slunečních závějích
melancholikova mozaika se rozpadá ve větru
dva muži si sedli ke kamennému stolu
sledovali jak svět tiše prochází klíčovou dírkou
s radostí jsem zahodil mramorový sloup do pichlavého roští
světlo života se láme skleněným pohledem